Laboratoř využívá mušku octomilku - Drosophila melanogaster - jako model pro zkoumání meziorgánové komunikace, která ovlivňuje distribuci živin do různých orgánů a buněk během rozličných životních situací. Například imunitní reakce je náročná na energii a živiny a tomu je potřeba přizpůsobit celkový metabolizmus organismu. Octomilka je prvotřídní genetický model pro výzkum těchto regulací.
Vedoucí laboratoře: doc. Mgr. Tomáš Doležal, Ph.D.
Labmanager: Lucie Hrádková
Vědecký asistent: Mgr. Lenka Chodáková, Ph.D.
Postdocs: Dr. Ellen McMullen, rer. nat.
Studenti: Mgr. Pavla Nedbalová
Mgr. Tereza Dolejšková
Vojtěch Černý
Jakub Sysel
Muška octomilka (latinsky Drosophila melanogaster) je jeden z nejlepších modelových organismů, který mají vědci k dispozici. Je to dáno jejím více než stoletým používáním ve vědě, jednoduchostí a rychlostí jejího chovu, možností snadné manipulace její genetické informace (doslova můžeme vypínat a zapínat kterékoliv geny kdy a kde chceme) a také její relativní jednoduchostí. Například oproti myši, která je také skvělým modelovým organismem a která je lidskému organismu mnohem podobnější, je většina biologických dějů u octomilky nepoměrně jednodušeji organizována a tudíž snáze zkoumatelná.
Aby organismus dobře fungoval v neustále měnících se podmínkách, je potřeba, aby jednotlivé systémy a orgány v těle spolu komunikovaly a přizpůsobovaly své chování aktuálnímu stavu organismu. A právě to zkoumá odvětví biologie zvané integrativní fyziologie, která se snaží popsat, jakým způsobem se integrují různé informace o aktuálním stavu organismu do změn ve fungovaní jednotlivých orgánů, systémů i celého těla. Signály a regulátory, které toto vše ovlivňují, jsou molekulární povahy, proto je potřeba při jejich zkoumání využít nejrůznější přístupy molekulární biologie. Základem pro zkoumání je mít dobrý modelový systém, který se dá studovat na úrovni celého organismu. A je potřeba mít možnost ten modelový systém manipulovat, například vypnout vybraný signál, abychom se o chování toho systému dozvěděli více, než pouhým popisem jeho chování za normálních okolností. A toto vše nám poskytuje model octomilky – možnost studovat celý organismus v určité situaci a snadno geneticky manipulovat konkrétní geny a tak ovlivňovat studované děje.
Jedním ze systémů, který je zásadní pro přežití organismu, je imunitní systém. Když se tento systém aktivuje, například při napadení organismu nějakým patogenem, může najednou vyžadovat poměrně velké množství energie, a to ovlivní celý organizmus. Pro studium regulací energie během imunitních reakcí využíváme octomilku jako modelový organizmus:
Jakými molekulárními mechanismy se v organismu zajistí dostatečný přísun energie pro právě probíhající imunitní reakci?
Při studiu úlohy extracelulárního adenozinu jsme zjistili, že adenozin dokáže při imunitní reakci tlumit spotřebu energie všemi ostatními tkáněmi v napadeném organismu s výjimkou imunitního systému. Tím zajistí dostatečný přísun energie pro imunitní buňky, které při své aktivaci vyžadují více energie. K tomu jsme využili infekci larev octomilky parazitoidní vosičkou.
Vosička je takový vetřelec v hmyzím světě, kdy klade svá vajíčka do larev například octomilky, z vajíčka se vyklube larva vetřelce, která doslova zkonzumuje vnitřek pozdější kukly octomilky a namísto dospělé mouchy octomilky se z kukly vyklube vetřelec jako dospělá parazitoidní vosička, připravená na další útok. Ovšem napadaná larva octomilky má možnost se bránit a zničit vajíčko vetřelce a to rychlou produkcí speciálních imunitních buněk, tzv. lamelocytů, které vajíčko obalí a zničí. Tato imunitní reakce ale musí být dostatečně rychlá a efektivní a právě proto se stala výborným modelem pro naše studium regulací energie při imunitní reakci.
Zjistili jsme, že je to právě adenozin, který tlumí spotřebu energie ostatními tkáněmi, aby bylo dost energie na rychlou produkci lamelocytů. Když jsme geneticky vypnuli signalizaci adenozinem v celém těle larvy octomilky (mutací receptoru pro adenozin AdoR), tak larva neutlumila spotřebu energie, té se pak nedostávalo imunitnímu systému, ten se stal zoufale neefektivním a larvička svůj boj s vetřelcem skoro vždy prohrála. Pro studium distribuce energie jsme mimo jiné použili radioaktivně značenou glukózu, která nám umožnila měřit množství přijaté glukózy jednotlivými tkáněmi.
Když jsme se dále ptali, které buňky produkují adenozin jako signál, který je schopen takto utlumit celý organizmus, genetickými nástroji jsme vypnuli transportér pro adenozin pouze v imunitních buňkách. Tím jsme zjistili, že to jsou právě imunitní buňky, který tento signál vypouští a tak jsme prokázali sobeckost imunitního systému, nebo chcete-li jeho nadřazenost nad zbytkem organismu během probíhající imunitní reakce. Tímto chováním (např. vyplavením adenozinu) si imunitní systém zajistí dostatečný přísun energie a tím efektivní imunitní reakci. V tomto případě je toto chování v zájmu celého organismu a tudíž nadřazenost je trefnějším výrazem. Stejné chování ovšem může být příčinou mnoha patologií, spojených s dlouhotrvající, chronickou aktivací imunitního systému (různá chronická zánětlivá onemocnění, jako revmatoidní artritida) a v tu chvíli je asi výstižnější mluvit o sobeckém imunitním systému (teoretický koncept popsal Dr. Reiner Straub).
Výsledky této práce byly publikovány v časopise PLoS Biology:
Nadřazenost imunitního systému je životně důležitá při akutním ohrožení organizmu, ale dříve či později je třeba toto chování zase utlumit, aby se nadřazenost nestala sobeckostí (jako je tomu u příliš dlouho aktivované imunity) a nedošlo k vyčerpávání organizmu. Jak je to zařízeno ukázal náš další model aktivace imunitní reakce, a to bakteriální infekcí dospělých octomilek. Při nich napíchneme přesně definované množství bakterií (např. streptokoka nebo listerie) do těla octomilky. Při studiu těchto reakcí jsme zjistili, že opět samotné imunitní buňky produkují v pozdější fázi imunitní reakce enzym, který snižuje množství adenozinu a tak potlačuje jeho efekty na energetický metabolizmus mouchy. Když jsme geneticky potlačili fungování tohoto enzymu, tak to sice krátkodobě mohlo pomoci octomilce bojovat se streptokokem, ale za cenu většího vyčerpání energetických zásob. Dlouhodoběji to ale spíše muškám škodilo a při chronické infekci listerií to vedlo ke kratšímu životu a naopak to prospívalo bakteriím, které se pravděpodobně dostali k většímu množství živin na úkor hostitele.
Výsledky této práce byly publikovány v časopise PLoS Pathogens:
O výsledcích tohoto výzkumu hovořil Tomáš Doležal 21.5.2018 v České Televizi ve Studiu 6.
Branišovská 1645/31a, 370 05 České Budějovice Tel. 387 776 201 | Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Branišovská 1645/31a, 370 05 České BudějoviceTel. 387 776 201 | Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
© 2024 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Cookies
1
0